Většina rodičů se jednoho dne začne potýkat s otázkou, zda pořídit svému potomkovi domácího mazlíčka. Téměř každé dítě zatouží po zvířecím kamarádovi, s nímž by si mohlo hrát, a začne rodiče přemlouvat ke koupi zvířátka.
V této souvislosti se často skloňuje několik věcí, které by rodiče měli promyslet, než se k pořízení nového člena rodiny uchýlí:
· Je dítě dost staré na to, aby se o zvířátko dokázalo postarat?
· Je dostatečně zodpovědné, aby ho mazlíček po pár dnech neomrzel?
· Jaké zvíře pořídit, aby se s ním dítě sžilo?
Odpovědi na všechny tyto otázky jsou samozřejmě zcela zásadní, protože dítě je primárně, tím, kdo o zvířátko stojí. Zároveň je však důležité si uvědomit, že nelze klást všechny nároky jenom na potomka samotného. Zvíře se stane členem rodiny a zodpovědnost, tak leží na všech členech domácnosti.
Rodiče, kteří se domnívají, že malému dítěti pořídí štěně a nebudou se o něj muset starat, sami postrádají zodpovědnost, kterou vyžadují od svého potomka. Útulky, které se po Vánocích plní nechtěnými zvířaty jsou toho jasným důkazem.
Vztahem se zvířetem se dítě může posunout ve správném vývoji a mnohé se naučit, nicméně jak má takový vztah vypadat, mu musí ukázat – ostatně jako téměř vše – rodiče. Dospělému člověku připadá samozřejmé, že mazlíček potřebuje jíst, odpočívat nebo třeba jít na procházku, dítě na to však musí empiricky přijít – nejlépe tak, že se o zvířátko bude starat společně s rodiči, že od nich péči o mazlíčka zkrátka odkouká.
Pořídit dítěti zvíře není žádná povinnost, nejsou-li si tedy rodiči jisti, že mají sami chuť se zvířátku věnovat, měli by se zamyslet, zda je to pro jejich rodinu vhodné. Děti samozřejmě slibují, že se o mazlíčka budou starat, většina z nich ale netuší, co to doopravdy obnáší, a nelze se na to spoléhat.
Pokud tedy uvažujete o pořízení domácího mazlíčka, nevybírejte zvíře jenom pro dítě, ale pro celou rodinu – takové, o které se budete chtít starat společně, s nímž budete mít chuť trávit volný čas jako se členem rodiny.